Třeboň a Třeboňsko - turistické informace

Rybníkářství - historie

Rybníkářství na Třeboňsko odnepaměti neodmyslitelně patří. Nabízíme vám odborný článek o historii rybníkářství v českých zemích, jak jej zpracoval PhDr. Václav Rameš ze Státního oblastního archivu v Třeboni.

Rybníkářství

První písemné záznamy o zakládáni rybníků a o rybničním hospodářství v českých zemích jsou již z 11. a 12. století. Nejstarší rybníky tehdy patřily klášterům a od samého počátku sloužily k chovu kapra, který byl tehdy důležitým postním jídlem. Předkem evropské kulturní formy kapra byl kapr dunajského původu a brzy se ukázalo, že je velice vhodný pro chov v rybnících. Stejně úspěšných výsledků nemohlo být totiž dosaženo s žádnou jinou rybou. Kaprům se u nás dařilo, a tak české rybníkářství dosáhlo postupně co do počtu rybníků a produkce kaprů prvního místa v Evropě. Již středověké rybníkářství usilovalo především o kvalitu. Kapr se pokládal za nejchutnější rybu a dostával přednost i před pstruhy a lososy. Proto nelitovaly kláštery, panství a města vysokých a stále rostoucích nákladů na výstavbu dalších rybníků.

Ve 13. století byly již rybníky běžným příslušenstvím feudálních panství. Od poloviny 14. století přibývá tolik zpráv o zakládání rybníků, že je možné toto období označit za první významnou rozvojovou fázi rybníkářství. Hospodářské tendence doby Karla IV. vedly i k nákladným stavbám rybníků. Zdokonalila se stavební technika. Rybníkáři se pouštěli do odvážných stavebních děl, jak dokládají v té době vzniklé rybníky Dvořiště, Holná a Velký rybník u Doks (Máchovo jezero). Karel IV. zřizoval rybníky z prostředků královské komory a nařizoval je stavět i stavům a městům, aby bylo postaráno o hojnost ryb pro výživu obyvatelstva.

Ve 14. století se dosud nevytvářely rybniční soustavy. Stavěly se pouze jednotlivé rybníky. Tomu odpovídala i tehdejší kumulativní metoda chovu, kterou bylo možno provozovat na jediném rybníce. Do rybníka se nasadily mateční ryby, které se vytřely a zůstaly v rybníce až do vyspění plůdku. Trvalo to 5–6 let. Po tomto období se rybník slovil, většina ryb se prodala, některé se ponechaly k chovu. Život a vývoj ryb byl však z největší části ponechán přírodě bez možnosti zásahu a hospodářský výsledek byl velmi nejistý. Kapři rostli pomalu, zato plevelných ryb bylo mnoho. Roční výnos z 1 ha činil 20–30 kg ryb.

Počátkem 15. století první významné období rozvoje českého rybníkářství pokračuje a vrcholí. Z roku 1411 máme doklad o objevu, který měl pro zdokonalení chovu kaprů základní význam. Existence tříleté násady a její přesazení do jiného rybníka znamená, že metoda v chovu byla již dvoustupňová a že odstranila hlavní nevýhody kumulativního chovu. Slibný rozvoj rybničního hospodářství však byl na půl století zbržděn vzplanutím husitských válek a neklidnou dobou nepříznivou hospodářské podnikavosti.

Konec 15. a skoro celé 16. století je ve znamení další horlivé stavební činnosti. Jestliže se až do té doby hospodařilo převážně na jednotlivých rybnících, přistupuje se nyní k budování celých rybničních soustav. Příčinu lze vidět v objevení třístupňové metody chovu, která přinesla vynikající hospodářské výsledky. Dala rybám dobré podmínky růstu a rybníkům novou kvalitu – specializaci. Specializované rybníky, plůdkový, výtažník a hlavní rybník se lišily především velikostí a proto jimi bylo možno lépe využít terénní podmínky. Dobré hospodářské výsledky vedly ke stavbám rozsáhlých hlavních rybníků, na kterých bylo nyní možné hospodařit téměř bez rizika ztrát.

Nejvýznamnější rybníkářskou oblastí v Čechách se koncem 15. a počátkem 16. století stalo rovinaté a úrodné východočeské Polabí. Podnikavostí nejbohatšího feudála té doby, v rybníkářství velmi zkušeného Viléma z Pernštejna vznikla na pardubickém panství rozsáhlá rybniční soustava. Roku 1490 převzal pán z Pernštejna do zástavy jihočeské panství Hluboká nad Vltavou. Ihned tam začal s budováním rybníků a brzo vytvořil první ucelenou rybniční soustavu jižních Čech. Hlavním rybníkem soustavy byl a je i nyní pětisethektarový Bezdrev, rozšířený patrně již v roce 1492. Koncem 15. století počala vznikat další velká rybniční soustava u Třeboně, která navazovala na starší síť rybníků a řek. Mocní Rožmberkové využívali příznivých přírodních podmínek pro stavbu rybníků. Ke starším rybníkům přibývaly další, roku 1491 to byl Starý Koclířov, r.1495 Ruda, Velký Tisý (1503–1505). Při jeho vyměřování a stavbě již působil myslivecký mládenec Štěpánek Netolický, který se roku 1515 stal novým třeboňským porybným – fišmistrem. Byl to vynikající odborník a skvělý praktik. Roku 1506 vypracoval návrh rybniční soustavy na třeboňské pláni. Její osou se měla stát 45 km dlouhá Zlatá stoka, kterou začal stavět roku 1508 a během několika let ji i dokončil. Tato stoka odebírá ještě dnes vodu z Lužnice nad Třeboní, protéká krajinou po levém břehu Lužnice a u Veselí se do ní opět vrací. Zlatá stoka zlepšila zásobování rybníků Tisého a Koclířova vodou a umožnila tak Štěpánkovi zřídit další velké rybníky (Opatovický, 1510–1514, Horusický, 1511–1512, Kaňov, 1515). Štěpánkovy rybníky nevynikaly sice rozlohou, ale úrodností a výnosem. Stavěl totiž mělké teplé rybníky, ve kterých se kaprům dobře dařilo. Když slavný fišmistr roku 1538 (nebo 1539) zemřel, zanechal jenom na třeboňském panství svým nástupcům 9 velkých a 37 menších rybníků.

V první polovině 16. století dosáhlo naše rybníkářství takové úrovně, že vzniklo pozoruhodné základní dílo. Olomoucký biskup Jan Dubravius sepsal totiž v letech 1535–1540 vše, co mohl v té době vědět zkušený rybníkář. Dalším z významných rybníkářů byl Mikuláš Ruthard z Malešova. Pocházel z okolí Kutné Hory a rybníkářství poznal ve službách Pernštejnů. Pracoval též ve službách pana Volfa Krajíře a jeho životním dílem se stala rybniční soustava v oblasti Chlumu u Třeboně. Hlavními rybníky této soustavy je Staré jezero, Starý Hospodář, Podsedek, Staňkovský rybník a Hejtman. Dílo Mikuláše Rutharda si v ničem nezadá s dílem Štěpánka Netolického. Zejména odvážná stavba Staňkovského rybníka, který je nejhlubší v Čechách a je vlastně údolní nádrží, proslavila Ruthardovo dílo.

V druhé polovině 16. století polevila činnost rybníkářů v mnoha oblastech. Rybniční soustavy byly již vybudovány, vhodné terény byly využity a další stavby na méně vhodných místech vyžadovaly stále vyšší náklady. Proto ve výstavbě rybníků pokračovala pouze některá panství. Největšího rozvoje v té době bylo dosaženo na panství jihočeských velmožů Rožmberků. O další rozšíření jihočeských rybničních soustav se zasloužil především podnikavý a odvážný Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Do rožmberských služeb nastoupil roku 1561 a o rok později se stal purkrabím na Krumlově. Již v roce 1569 ve věku 34 let byl jmenován regentem všech rožmberských panství. Cílem veškeré jeho práce byla snaha o zvýšení výnosu rožmberského hospodářství, stavěl dvory, pivovary, ovčíny a také rybníky.

Největší pozornost Krčín soustředil na rozšíření třeboňské rybniční soustavy. V roce 1570 zahájil odvážnou stavbu Nevděku (dnes Světa), r.1571 Spolského, r.1574 rozšířil Opatovický, r.1577 postavil Potěšil a rozšířil Naději a Skutek, r.1580 rozšířil Dvořiště a Záblatský. Konečně roku 1584 přistoupil ke stavbě svého životního díla, mohutného Rožmberka. Aby zabránil přívalům řeky Lužnice, převedl geniálně její vodu Novou řekou do Nežárky a současně zahájil práce na Rožmberku. Práce trvaly 6 let. Dělníci přemístili 750 000 m3 zemin a zátopa činila 1000 ha. V roku 1588 byly dále rozšířeny rybníky Vlkovický a Horusický. Samotný velikán Rožmberk byl dokončen v roce 1589. Toho roku opustil také Krčín rožmberské služby a odstěhoval se na svůj statek Sedlčany, kde roku 1604 zemřel. Dá se říci, že v jeho díle vrcholí vývoj stavební techniky starého českého rybníkářství. Všechny zprávy, které se o Jakubu Krčínovi zachovaly, svědčí o jeho houževnatosti, píli a nezdolné energii. Ve svých snahách nestrpěl překážky a postupoval mnohdy i bezohledně. Krčínovy práce jsou nadměrně masivní a těžké, byly velice drahé a získané rybníky jsou málo úrodné. Po ekonomické stránce se Krčín nevyrovnal svému předchůdci Štěpánkovi. Dnes vidíme, že vynikl spíš jako odvážný stavitel, než jako uvážlivý rybniční hospodář.

Konec 18. a počátek 19. století přinesl rušení rybníků ve velkém. Za padesát let, do roku 1840, byla v Čechách zrušena více než polovina rybniční plochy. Příčiny rušení rybníků je třeba hledat v celkových změnách tehdejšího zemědělství. Základem celého hospodářství se stala rostlinná výroba. Protože však výnosnost polního hospodářství nespočívá ve výměře rolí, ale v jejich důkladné přípravě, musí být dosaženo rovnováhy mezi výrobou rostlinnou a živočišnou. Jako hlavní moment užitkovosti hospodářského zvířectva byla výslovně uvažována produkce hnoje. Aby však bylo možno udržovat stavy dobytka na žádoucí úrovni, bylo nutno zlepšit dosud nevyhovující krmivovou základnu. Cestou k tomuto cíli bylo meliorování a hnojení luk a především získávání nových luk rušením rybníků. Z existujících rybničních soustav se zachovaly především soustavy jihočeské, kde zrušením rybníků na málo úrodných, zamokřených půdách nebylo mnoho co získat. V ostatních oblastech Čech a Moravy proběhlo rušení rybníků v takovém rozsahu, že z někdejších důmyslných rybničních soustav zbyla pouhá torza.

Do druhé poloviny 19. století nastoupilo rybníkářství s méně než polovinou někdejší plochy. Zbytku se však tehdejší hospodáři snažili využít racionálněji než doposud Výnosy rozvinutého zemědělství pobízely také rybnikáře, aby usilovali o zvýšení výnosů. Tuto potřebu pociťovali jak praktikové, tak i teoretici. Z praktiků to byl především ředitel třeboňského panství Václav Horák (1815–1900), který obnovil některé ze zrušených rybníků, dbal na pravidelné řádné letnění, upravil nepoměr mezi plochou třecích, výtažních a hlavních rybníků a dodržoval správné osádky všech typů rybníků. Z vědeckých pracovníků se studiu života ryb nejvíce věnoval prof. Antonín Frič (1832–1913). Se skupinou spolupracovníků shromáždil rozsáhlý materiál o životních podmínkách ryb v řekách i rybnících a získal cenné poznatky, které měly základní význam pro rybniční praxi. Oba směry, teoretický i praktický, spojil a propracoval další ředitel třeboňského panství Josef Šusta (1835–1914). Současně s praktickým působením se zabýval důkladným studiem rybnikářství, a to jednak jeho historií na Třeboňsku, jednak studiem rybniční biocenózy, zaměřeným především na důkladné poznání výživy kapra. Hlavní poznatek Šustův, že potravu kapra tvoří převážně drobná zvířena, postavil rybniční hospodářství na vědecký základ. Nové poznatky byly ihned zužitkovány v praxi. Rybáři se pod Šustovým vedením zaměřili zejména na zlepšení životního prostředí ryb. Bylo to zejména důkladné letnění rybníků, spojené s odvodněním dna pomocí příkopů, hnojení mrvou i umělými hnojivy, vápnění dna a hubení rákosin. Rozšířilo se i přikrmování kaprů lupinou, kukuřicí a luštěninami. Nové poznatky byly použity i pro stanovení osádky. Rybáři poznali, že její počet závisí především na množství přirozené potravy, kterou jednotlivé rybníky poskytují. Pokroku bylo dosaženo i v metodách chovu. Dříve používanou převahu jikrnaček pro třecí rybníky upravil Šusta na poměr 1:1 a dosáhl lepších výsledků. Do soustavy rybníků byl zaveden další stupeň, předvýtažník, do něhož byl nasazován roční plůdek. Došlo k tomu po Dubischově objevu zrychleného chovu plůdku, který byl Šustou vysvětlen a zlepšen. Důsledným výběrem generačních ryb a jejich křížením byly na různých panstvích vyšlechtěny nové odrůdy kaprů (šupináč, lysec, hladký kapr, lnářský modrák).

Josef Šusta se velice zasloužil o zlepšení chovu candáta. Archivním studiem zjistil, že první candáti byli nasazeni do jihočeských rybníků roku 1784. Tehdy chytil mlynář Šputský v Nežárce šest candátů, kteří byli pod názvem mořští okouni nasazeni do Rožmberka. Při podzimním lovu bylo sloveno pět kop candátí násady. Další chov pokračoval, ale byl stále málo úspěšný. Teprve když Šusta propracoval metodu poloumělého výtěru v sádce na ostřicových hnízdech, která chrání oplozené jikry před ztrátami, se podařilo vychovat veliké množství candátů. Úplnou novinkou bylo úspěšné zavedení chovu marény. Šusta získal roku 1882 oplozené jikry z Lübbinchen v Pomořanech. Z 5000 jiker vychoval 3400 ks plůdku, který hned v prvním roce dosáhl délky 25 cm. Už roce 1887 měl Šusta potřebné množství generačních marén a zavedl jejich umělý výtěr. Maréna se stala běžnou rybou našich rybníků. Obě Šustova hlavní vědecká díla, Výživa kapra a jeho družiny rybničné z roku 1884 a Fünf Jahrhunderte der Techwirtschaft zu Wittingau (Pět století rybničního hospodářství v Třeboni) z roku 1898 byla velkolepými kulturními činy a dodnes si udržela postavení vědeckých prací základního metodologického významu. Josefem Šustou bylo rybniční hospodaření i stavitelství na Třeboňsku završeno.

Dnes tvoří zdejší rybníky 16 vodohospodář­ských soustav spádovaných z převážné většiny do povodí Lužnice a Nežárky. Objem zatápěných prostorů nad bilančním profilem Lužnice pod vtokem Nežárky je asi 390 mil. m3 a je možno je zvýšit o retenční objem 50 mil. m3 vody. Tento objem má svůj význam pro agrobiologickou stabilitu v povodí, pro jeho klima a v neposlední řadě chrání Třeboňsko před povodněmi, naopak případně slouží k nadlepšování malých průtoků.

PhDr. Václav Rameš, Státní oblastní archiv v Třeboni

Galerie
rozbalit galerii
Komentáře
Celkem 1 komentář, poslední přidán 19.06. 2022 11:43

Renata 19.06. 2022 11:43 Odpovědět
pěkné

Konec výpisu článku Rybníkářství - historie, id: 7638 , rubrika: Třeboňsko
Kategorie: , zveřejněn: 15.07.2011
Autor: Marie Košinová