Prsten Třeboňské Madoně - báseň Jaroslava Seiferta

Třeboň a třeboňský farní kostel Panny Marie Královny a sv. Jiljí navštívil v roce 1946 básník Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu, a byl natolik okouzlen místní sochou  Třeboňské madony že napsal oslavnou báseň  Prsten Třeboňské Madoně. 

Tato báseň se nachází v 8. svazku díla Jaroslava Seiferta, který vyšel v roce 1964. Tuto krásnou báseň nabízíme v příloze ke stažení v plném znění. 

Tato báseň v Třeboni zazněla v rámci programu Noci kostelů 2011 (video), a od té doby ji pořadatele do Noci každoročně zařazují.

PRSTEN TŘEBOŇSKÉ MADONĚ 
Jaroslav Seifert

I 
Na ústech světců loudil jsem 
slovo, jímž píseň počít měla, 
by tančíc lehce v rytmu svém 
podmanivě se rozezněla 

a vlála jako sukně lem, 
otáčejíc se kolem těla. 
Slovo, jímž píseň počít měla, 
na ústech světců loudil jsem. 

Bylo to marné, oněměla 
a já stál tehdy před chrámem, 
poznávaje, že marně zcela 
pod přísným mečem archanděla 
na ústech světců loudil jsem. 

II 
Nevím, snad květen tehdy byl, 
vyprávěl kdosi o Madoně 
a já se ihned vypravil 
a jel jsem za ní do Třeboně. 

Dnes, kdy ji znám, i tisíc mil 
trmácel bych se ve vagoně. 
Vyprávěl kdosi o Madoně, 
nevím, snad květen tehdy byl. 

Na dlažbě – ne, spíš na záhoně 
klečel jsem v růžích, abych skryl 
svůj zmatek, dlaní oči cloně. 
Jak se však modlit bezúhonně? 
Nevím, snad květen tehdy byl. 

III 
Své oči maje na jejích, 
vzýval jsem ji: Janua coeli. 
Jinému sotva svěřil bych 
vše to, co rty mé na ní chtěly. 

Snad někdo řekne: byl to hřích, 
však její oči odpouštěly. 
Vzýval jsem ji: Janua coeli, 
své oči maje na jejích. 

A co jsem hledal čas ten celý, 
slyšel jsem od ní, když jsem ztichl; 
jak jsem byl asi tehdy smělý, 
rděl jsem se krapet před anděly, 
své oči maje na jejích. 

IV 
Ne ústa, ale spíše květ, 
semknutý ještě, zrána spící, 
jímž pohnul pták, když blízko slét 
– kdyby tu byli kolibříci –, 

dala mi tichou odpověď, 
tak tichou, že je možno říci: 
semknutý ještě, zrána spící, 
ne ústa, ale spíše květ. 

A pak jsem chodil ve vichřici. 
Uplynulo už mnoho let 
a dodnes myslím na světici, 
na její ústa šeptající, 
ne ústa, ale spíše květ. 

V 
Šel život, byl to samý chvat, 
už přešlo jaro kolikáté, 
chce se mi mlčet častokrát, 
chce se mi mlčet tentokráte. 

Co krásných věcí měl jsem rád, 
i vás, jež se mi posmíváte, 
už přešlo jaro kolikáté, 
šel život, byl to samý chvat. 

...

XIII 
Potácím se zas tmou i dnem 
až k smrti snad, kdyby smrt chtěla. 
O první slovo prosil jsem, 
to, kterým píseň počít měla, 

by tančíc lehce v rytmu svém, 
otáčela se kolem těla, 
až k smrti snad, kdyby smrt chtěla, 
potácím se zas tmou i dnem. 

Však píseň vroucí, nezbabělá, 
mi vlaje jako sukně lem. 
A šeptaje si, cos mi děla 
pod přísným mečem archanděla, 
potácím se zas tmou i dnem. 

Příloha k článku

J.Seifert: Prsten Třeboňské Madoně [280.25 kB]